Válka na Donbasu 2014–2022: kdo ji podle vlastních slov spustil, co zjistily soudy a kolik stála životů

Jak to začalo

Na začátku března 2014 začaly ve východních oblastech Ukrajiny proruské protesty. Část demonstrantů vytvořila ozbrojené skupiny a začala obsazovat úřední budovy. V polovině dubna vyhlásila ukrajinská vláda „protiteroristickou operaci“, aby nad územím obnovila kontrolu.

Dne 12. dubna 2014 vstoupilo do Slovjansku v Doněcké oblasti několik desítek ozbrojenců. Vedl je Igor Girkin, známý pod přezdívkou Strelkov, ruský občan a bývalý důstojník tajné služby FSB. Podle listu Novaja gazeta Jevropa jeho skupina předtím přešla pěšky hranici z Ruska v Rostovské oblasti. Girkinovi lidé drželi Slovjansk do začátku července 2014, pak se po těžkých bojích stáhli do Doněcka.

Girkin: spoušť jsem zmáčkl já

V listopadu 2014 Girkin v rozhovoru se šéfredaktorem moskevského listu Zavtra Alexandrem Prochanovem řekl: „Спусковой крючок войны все-таки нажал я.“ („Spoušť války jsem nakonec zmáčkl já.“)

A dodal: „Если бы наш отряд не перешел границу, в итоге все бы кончилось, как в Харькове, как в Одессе.“ („Kdyby náš oddíl nepřekročil hranici, nakonec by všechno skončilo jako v Charkově, jako v Oděse.“) Podle něj by to skončilo několika desítkami mrtvých, zraněných a zatčených.

„Lidové republiky“

Dne 11. května 2014 uspořádali separatisté na území, které ovládali, „referenda“. Potom vyhlásili nezávislost takzvané Doněcké lidové republiky (DLR) a Luhanské lidové republiky (LLR).

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) v lednu 2023 rozhodl, že Rusko mělo od 11. května 2014 nad všemi územími v rukou separatistů efektivní kontrolu. Podle soudu ji zajišťovala ruská vojenská přítomnost a vojenská, politická a hospodářská podpora obou „republik“. Rusko jim od prvních dnů ve velkém dodávalo zbraně a techniku, na jejich žádost vedlo dělostřelecké útoky a podílelo se na jejich financování.

Rusko obě „republiky“ uznalo 21. února 2022, tři dny před začátkem plné invaze.

Ruská armáda u Ilovajska a Debalceve

Ruští představitelé tvrdili, že Rusové, kteří na východě Ukrajiny bojují, tam jsou z vlastní vůle. ESLP ale v rozhodnutí z roku 2023 považoval za prokázané „beyond any reasonable doubt“ („nade vší rozumnou pochybnost“), že ruští vojáci na Donbasu aktivně působili od dubna 2014. Nejpozději od srpna 2014 tam podle soudu Rusko nasadilo vojska ve velkém.

Ilovajsk, srpen 2014. Koncem srpna byly ukrajinské jednotky u Ilovajska obklíčeny. Dne 26. srpna oznámila ukrajinská tajná služba, že v Doněcké oblasti zajala deset ruských výsadkářů z vojenské jednotky 71211 z Kostromy. Nejmenovaný zdroj na ruském ministerstvu obrany podle agentury RIA Novosti potvrdil, že jsou to ruští vojáci. Hranici podle něj překročili při hlídce „pravděpodobně omylem“ na neoznačeném místě.

Investigativní skupina Bellingcat doložila, že u Ilovajska bojovala 6. samostatná tanková brigáda ruské armády z Mulina v Nižněnovgorodské oblasti. Ukrajinci koncem srpna ukořistili její tank T-72B3 a našli v něm dokument jednoho z vojáků brigády. Při průlomu z obklíčení 29. srpna tank zůstal na místě. Ruská televize Rossija 1 ho v září ukázala jako ukořistěný ukrajinský tank.

Debalceve, únor 2015. Podle druhé minské dohody mělo od 15. února 2015 platit příměří. Boje o Debalceve přesto pokračovaly a 18. února se odtud ukrajinská vojska stáhla.

Novaja gazeta v březnu 2015 zveřejnila rozhovor s dvacetiletým Dorži Batomunkujevem z 5. samostatné tankové brigády ruské armády z Ulan-Ude. Popsal, že tanky přetřeli ještě v Ulan-Ude a nášivky sundávali na cvičišti Kuzminskij. Vojákům prý řekli, že jde o cvičení, ale věděli, že jedou na Ukrajinu. Podle svých slov byl zraněn 19. února u obce Logvinovo, tedy už po začátku příměří.

V prosinci 2015 Vladimir Putin na výroční tiskové konferenci připustil, že Rusko na východě Ukrajiny má lidi, kteří tam plní určité úkoly, mimo jiné vojenské. Popřel ale, že by šlo o pravidelné jednotky ruské armády.

Minské dohody

První dohoda, Minský protokol, vznikla 5. září 2014 v Trojstranné kontaktní skupině, doplnilo ji memorandum z 19. září. Podle ESLP se tehdy dohodlo příměří a dělicí linie. Příměří se ale porušovalo a ani další příměří v následujících letech nevydržela.

Druhou dohodu, Komplex opatření k provedení minských dohod, podepsali 12. února 2015 v Minsku zástupci OBSE, Ukrajiny a Ruska a za separatisty Alexandr Zacharčenko a Igor Plotnickij. Podpořili ji prezidenti Vladimir Putin, Petro Porošenko a François Hollande a kancléřka Angela Merkelová. Rada bezpečnosti OSN ji 17. února schválila rezolucí 2202. Hlavní body:

• příměří od 15. února 2015 a stažení těžkých zbraní pod dohledem OBSE,
• místní volby podle ukrajinských zákonů a ústavní reforma s decentralizací a zvláštním statusem vybraných částí Doněcké a Luhanské oblasti,
• po volbách obnovení plné kontroly ukrajinské vlády nad státní hranicí,
• „withdrawal of all foreign armed formations, military equipment, as well as mercenaries“ („stažení všech cizích ozbrojených formací, vojenské techniky a žoldnéřů“) z Ukrajiny.

Rusko se k vlastním vojskům na Donbasu nehlásilo. ESLP přitom shledal, že Rusko mělo území v rukou separatistů pod kontrolou nejméně do 26. ledna 2022.

Počet obětí bojů přesto klesal. Po příměří z 27. července 2020 zaznamenala OSN za následujících 12 měsíců 6 civilistů zabitých a 11 zraněných při bojích. Za 12 měsíců před ním to bylo 9 zabitých a 84 zraněných.

Den po uznání „republik“, 22. února 2022, Putin prohlásil, že minské dohody byly „убиты задолго до вчерашнего признания народных республик Донбасса“ („zabity dávno před včerejším uznáním lidových republik Donbasu“). Vinu dal ukrajinské vládě.

Kolik lidí zemřelo

Monitorovací mise OSN pro lidská práva (HRMMU) odhaduje počet obětí od 14. dubna 2014 do 31. prosince 2021 takto:

	Zabití	Zranění
civilisté	nejméně 3 404	7 000–9 000
ukrajinské síly	odhadem 4 400	13 800–14 200
ozbrojené skupiny	odhadem 6 500	15 800–16 200
celkem	14 200–14 400	37 000–39 000

Počty civilních obětí podle let:

Rok	Zabití civilisté
2014	2 084
2015	955
2016	112
2017	117
2018	58
2019	27
2020	26
2021	25
celkem	3 404

Součet ročních údajů odpovídá celkovým 3 404, údaj za rok 2014 tedy zahrnuje i 298 lidí zabitých při sestřelení letu MH17. Miny, nevybuchlá munice a výbuchy muničních skladů zabily za celé období nejméně 366 civilistů.

Uprchlíci a vysídlení

Podle Mezinárodního střediska pro sledování vnitřního vysídlení (IDMC) žilo na konci roku 2021 na Ukrajině 854 000 lidí, kteří kvůli válce od roku 2014 museli opustit domov. Údaj vychází z dat, která v roce 2021 zveřejnil Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) a která popisují stav v roce 2020.

Další lidé odešli do zahraničí. Podle vládních údajů přijímajících zemí, které v březnu 2017 zveřejnil Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), žádalo v sousedních zemích o azyl 459 477 Ukrajinců, z toho 427 240 v Rusku. O jiné formy legálního pobytu žádalo dalších zhruba 1,3 milionu lidí, hlavně v Rusku (912 370), Bělorusku (244 621) a Polsku (216 351).

„Genocida na Donbasu“: tvrzení a data

Putin zdůvodnil invazi 24. února 2022 slovy: „Её цель – защита людей, которые на протяжении восьми лет подвергаются издевательствам, геноциду со стороны киевского режима.“ („Jejím cílem je ochrana lidí, kteří v průběhu uplynulých osmi let museli snášet šikanu i genocidu ze strany kyjevského režimu.“)

Data OSN ukazují něco jiného. Počet zabitých civilistů klesl z tisíců v letech 2014 a 2015 na desítky ročně. V roce 2021 mise OSN zaznamenala na celém území zasaženém válkou, na obou stranách linie dotyku, 25 zabitých a 85 zraněných civilistů. Byl to nejnižší roční počet za celou dobu konfliktu. Ze 25 mrtvých zabily 12 miny a nevybuchlá munice, 7 boje a 6 jiné příčiny.

Většina civilistů zabitých nebo zraněných při bojích v letech 2018–2021 (81,4 %) připadla na území ovládané „republikami“, 16,3 % na území pod kontrolou ukrajinské vlády. Tento přehled OSN říká, kde oběti byly, ne kdo střílel.

Mezinárodní soudní dvůr 16. března 2022 v předběžném opatření poměrem hlasů 13 : 2 nařídil Rusku zastavit vojenské operace na Ukrajině. Uvedl, že „is not in possession of evidence substantiating the allegation of the Russian Federation“ („nemá k dispozici důkazy, které by podložily tvrzení Ruské federace“), že na ukrajinském území došlo ke genocidě.

Údaje OSN tvrzení o probíhající genocidě nepodporují.