Anexe Krymu 2014: vojáci bez označení, desetidenní „referendum“ a Putinovo pozdější přiznání

Časová osa

Datum (2014)	Událost
noc 22./23. 2.	Putin podle vlastních slov rozhoduje o „návratu Krymu“
27. 2.	ozbrojenci bez označení obsazují krymský parlament a vládu
1. 3.	ruská Rada federace schvaluje použití armády
6. 3.	krymský parlament vyhlašuje referendum
16. 3.	„referendum“
18. 3.	v Moskvě podepsána smlouva o připojení Krymu k Rusku
27. 3.	Valné shromáždění OSN přijímá rezoluci 68/262
17. 4.	Putin přiznává, že za krymskou „sebeobranou“ stáli ruští vojáci

Obsazení parlamentu 27. února

Po sesazení prezidenta Janukovyče 22. února 2014 označily proruské skupiny na Krymu změnu moci v Kyjevě za protiústavní. Dne 23. února vznikla polovojenská „lidová domobrana“, známá jako krymská sebeobrana.

Dne 26. února se před krymským parlamentem v Simferopolu střetli zastánci jednoty Ukrajiny, hlavně krymští Tataři, s proruskými obyvateli. Ve tlačenici zemřeli dva lidé a asi 70 jich bylo zraněno.

V noci na 27. února obsadily ozbrojené skupiny bez označení budovy krymské vlády a parlamentu. Poslanci pak v přítomnosti ozbrojenců odvolali krymskou vládu a do čela Krymu zvolili Sergeje Aksjonova.

Dne 1. března schválila ruská Rada federace Putinovu žádost o použití ruských ozbrojených sil s odůvodněním ochrany rusky mluvícího obyvatelstva. Ozbrojenci bez výsostných znaků pak podle OSN ovládli administrativní hranici Krymu se zbytkem Ukrajiny a zablokovali několik ukrajinských vojenských základen. Krymská sebeobrana podle pozdější zprávy OSN s podporou ruských vojsk blokovala letiště, klíčovou infrastrukturu a vojenská zařízení.

Putin nejdřív popíral, pak přiznal

Na tiskové konferenci 4. března 2014 Putin tvrdil, že ozbrojenci na Krymu jsou místní jednotky sebeobrany a že podobné uniformy se dají koupit v obchodě. Podle listu The Moscow Times také vyloučil, že by Rusko zvažovalo připojení Krymu.

O šest týdnů později, 17. dubna, v televizní „přímé lince“ řekl: „Поэтому за спиной сил самообороны Крыма, конечно, встали наши военнослужащие.“ („Proto za zády krymských sil sebeobrany samozřejmě stáli naši vojáci.“) Dodal, že jinak by lidem na Krymu nebylo možné pomoci svobodně vyjádřit vůli.

V březnu 2015 odvysílala televize Rossija 1 dokument Крым. Путь на Родину („Krym. Cesta do vlasti“). Putin v něm uvedl, že o krocích vůči Krymu rozhodl na schůzce se čtyřmi spolupracovníky v noci z 22. na 23. února 2014: „Ситуация развернулась таким образом на Украине, что мы вынуждены начать работу по возврату Крыма в состав России“ („Situace na Ukrajině se vyvinula tak, že jsme nuceni začít pracovat na návratu Krymu do Ruska“). Schůzka podle něj skončila kolem sedmé ráno 23. února.

Rozhodnutí tedy podle Putinových vlastních slov padlo tři týdny před referendem. Podle RFE/RL Putin ve filmu také popsal, že na Krym poslal vojenskou rozvědku, námořní pěchotu a výsadkáře pod záminkou posílení ochrany ruských vojenských objektů. Na otázku, zda byl připraven uvést jaderné síly do pohotovosti, odpověděl, že ano.

„Referendum“ 16. března

Krymský parlament vyhlásil referendum 6. března, tedy deset dní předem. Voliči mohli vybrat jen připojení k Rusku, nebo návrat ke krymské ústavě z roku 1992 při zachování Krymu v Ukrajině. Možnost ponechat stávající stav na lístku nebyla.

Benátská komise Rady Evropy ve stanovisku z 21. března uvedla:

• ukrajinská ústava o změně území dovoluje rozhodnout jen celostátním referendem, místní referendum o odtržení je protiústavní,
• Ukrajina neměla zákon o místních referendech, takže nebylo jasné, podle jakých pravidel se hlasuje,
• masivní přítomnost (polo)vojenských sil nesvědčí demokratickému rozhodování,
• lhůta deseti dnů byla nepřiměřeně krátká.

Ukrajinský ústavní soud vyhlášení referenda 14. března označil za protiústavní. O den později Rusko v Radě bezpečnosti OSN vetovalo návrh rezoluce, podle kterého referendum nemělo platnost. Pro hlasovalo 13 členů, Čína se zdržela.

Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) v dubnu 2014 uvedl, že přítomnost polovojenských skupin a vojáků bez označení, podle všeobecného přesvědčení z Ruska, nevytvářela prostředí pro svobodné hlasování. Dostal také mnoho zpráv o falšování a o tom, že neznámé milice některým lidem před hlasováním vzaly doklady. Krymští Tataři hlasování převážně bojkotovali. Podle jejich zástupců se z 290 000–300 000 Tatarů zúčastnilo nejvýš tisíc.

Výsledky podle krymských volebních komisí, jak je cituje OSN:

	Účast	Pro připojení k Rusku
Autonomní republika Krym	83,1 %	96,77 %
Sevastopol	89,5 %	95,6 %

Jde o údaje proruských úřadů na Krymu, OSN je uvádí jako jejich tvrzení.

Smlouva o připojení a reakce OSN

Dne 18. března 2014 byla v Moskvě podepsána smlouva o přijetí „Republiky Krym“ do Ruské federace. Ruský parlament příslušný ústavní zákon schválil 21. března. Obyvatelé Krymu se automaticky stali ruskými občany, pokud to do 18. dubna písemně neodmítli. Podle ruské migrační služby to udělalo 3 427 lidí.

Dne 27. března přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci 68/262 o územní celistvosti Ukrajiny:

Hlasování o rezoluci 68/262	Počet států
pro	100
proti	11
zdrželo se	58
nehlasovalo	24

Rezoluce není právně závazná. Konstatuje, že referendum nemá platnost a nemůže být základem pro změnu statusu Krymu a Sevastopolu. Vyzývá státy, aby žádnou takovou změnu neuznaly. V prosinci 2016 Valné shromáždění v rezoluci 71/205 označilo Krym za dočasně okupované území. Úřad žalobce Mezinárodního trestního soudu v roce 2016 podle OHCHR rovněž konstatoval, že Krym je pod ruskou okupací.

Porušení Budapešťského memoranda

V Budapešti 5. prosince 1994 podepsali Leonid Kučma, Boris Jelcin, John Major a Bill Clinton memorandum spojené se vstupem Ukrajiny do Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jako státu bez jaderných zbraní. Rusko, Spojené království a USA v bodě 1 potvrdily závazek „to respect the independence and sovereignty and the existing borders of Ukraine“ („respektovat nezávislost a suverenitu a stávající hranice Ukrajiny“). V bodě 2 potvrdily povinnost zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti Ukrajiny.

Postup Ruska na Krymu je s oběma body v rozporu: Putin sám přiznal, že obsazení poloostrova podpořili ruští vojáci, a připojením Krymu Rusko změnilo hranice Ukrajiny.

Krymští Tataři

Podle zprávy OHCHR za roky 2014–2017 byli porušováním lidských práv na Krymu zvlášť zasaženi krymští Tataři, hlavně ti napojení na Medžlis, jejich zastupitelský orgán. Medžlis referendum bojkotoval a organizoval protesty za setrvání Krymu v Ukrajině.

• Rešat Ametov: 3. března 2014 protestoval sám před budovou krymské vlády v Simferopolu. Video zachytilo, jak ho odvádějí tři muži ve vojenských bundách. O necelé dva týdny později se našlo jeho tělo se stopami mučení. Podle OSN ho unesli a popravili lidé považovaní za členy krymské sebeobrany. Muži z videa byli vyslechnuti jen jako svědci.
• Zákazy vstupu: bývalý předseda Medžlisu Mustafa Džemilev dostal 22. dubna 2014 pětiletý zákaz vstupu do Ruska, a tím i na Krym. Předseda Medžlisu Refat Čubarov dostal zákaz 5. července 2014.
• Zákaz Medžlisu: krymský nejvyšší soud ho 26. dubna 2016 prohlásil za extremistickou organizaci, Nejvyšší soud Ruska zákaz 29. září 2016 potvrdil. Asi 2 500 členům národního a místních medžlisů tím hrozí trestní stíhání.
• Zmizení a domovní prohlídky: OSN ke stavu ze září 2017 zdokumentovala deset lidí, kteří po zmizení zůstávají nezvěstní, šest z nich jsou krymští Tataři. Policie a FSB podle OSN provedly až 150 razií v domech, mešitách a podnicích, často s odkazem na boj proti extremismu.

Mezinárodní soudní dvůr v dubnu 2017 nařídil Rusku zdržet se omezování zastupitelských institucí krymských Tatarů včetně Medžlisu a zajistit výuku v ukrajinštině. V rozsudku z 31. ledna 2024 soud poměrem hlasů 11 : 4 rozhodl, že Rusko toto nařízení porušilo, protože omezení Medžlisu zachovalo. Poměrem 13 : 2 shledal, že Rusko způsobem zavedení školství na Krymu po roce 2014 porušilo Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace ve vztahu k výuce v ukrajinštině. Počet žáků vyučovaných ukrajinsky podle OHCHR klesl z 12 694 ve školním roce 2013/14 na 371 v roce 2016/17.

Samotný zákaz Medžlisu však soud za rasovou diskriminaci neoznačil. Podle rozsudku nebylo prokázáno, že by důvodem byl etnický původ členů, a zákaz soud spojil s politickou činností některých vůdců.